Jak dosáhnout perfektních svarů a na co si dát při svařování pozor

Superpevný a superpohledný. Svar, na který bude spolehnutí a nebude výrobek vzhledově nijak rušit, nebo dokonce znehodnocovat. To je cíl každého svářeče. Jak toho ale dosáhnout? Jak by mělo svařování vlastně probíhat, aby byl výsledek perfektní a čemu se raději vyhnout?

Parametrů svařování je mnoho a mnoho tak může být i příčin nekvality. Neuškodí si tedy shrnout, na které okolnosti ovlivňující tvorbu správné svarové housenky je třeba se zaměřit.

Vady svarů dle ISO

Výčet vad svarů dle příslušné normy ČSN EN ISO 5817 čítá desítky položek. Každá z nich představuje možnost, která může nastat při porušení správných technologických postupů nebo obecně při jakékoliv nekvalitě v procesu svařování. Trhliny, porozity, studené spoje, neúplný svar nebo vadné napojení. Tomu všemu se lze vyhnout.

Zkoušky kvality svaru

Metody prověřování kvality svarů jsou v principu dvě.

1. Destruktivní zkoušky jsou vhodné v případě výroby ve větších sériích. Pouze tehdy je totiž možné využít statistické analýzy a z ní pak dovodit průběžnou kvalitu svařování.
2. Nedestruktivní metody, jako například rentgen nebo ultrazvuk, jsou technicky a finančně náročné, pro menší provozy a kusovou zakázkovou výrobu tedy i nerentabilní. Nejobvyklejším druhem nedestruktivní zkoušky tak v praxi zůstává vizuální kontrola.

Průběh provedení kvalitního svaru

Správný postup je možné nejlépe demonstrovat v několika bodech na nejobvyklejší metodě svařování, což je svařování obalenou elektrodou.

• V prvé řadě je nutné správně připravit svařované plochy, tedy odmastit a očistit, případně před započetím svařování i vhodně obrobit. Podstatný je samozřejmě též výběr vhodné elektrody a to nejen co do materiálu, ale také jejího průměru.
• Poté je už nutné nastavit vhodné svařovací parametry, především proud. Pokud je příliš vysoký, může docházet k rozstřiku kovu, nadměrnému odpařování, vrubům a dalším vadám. Je-li jeho úroveň nastavena naopak příliš nízko, oblouk stabilně nehoří, elektroda se netaví a není tak vytvářena souvislá housenka.
• Zapálení oblouku nebývá problém, potíže může mít nezkušený svářeč s jeho udržením. Vzdálenost elektrody od svarové lázně by měla být cca dvojnásobek jejího průměru.
• Podstatný je také sklon vedení elektrody. Ta by měla být mírně zešikma tak, aby bylo možné v průběhu svaru vizuálně kontrolovat jeho provedení a zároveň aby struska hořící oblouk nepředbíhala ani nebyla příliš pomalá.
• Potvrzením dobré polohy elektrody je známý praskavý zvuk.

Konec dobrý, vše dobré, svar perfektní

Klidný plynulý pohyb a neustálá kontrola nad procesem. To se očekává od zkušeného svářeče. Vše ostatní, tedy zejména správnou distribuci výkonu, chlazení, případně dopravu pomocného materiálu obstará kvalitní svářečka a její příslušenství.